Je čtvrtek ráno. Vstal jsem dřív, než obvykle, udělal si čaj a otevřel Bibli. Čekal mně perný den, několik úkolů se kterými jsem si nevěděl rady. Ale pracovní problémy nejsou to, co tíží mou mysl. Připadám si opuštěný Bohem i lidmi. Samota a zase samota.

Začtu se do Bible, ani nevím kde jsem včera skončil. Záložka napoví. Čtu Efezským druhou kapitolu. Myšlenky těkají a přemýšlím, proč Pavel má tak blízko k Bohu a já ne. Čtu verš 7. "aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši." V mysli mi ale zní: to Pavel píše ve svatém nadšení, normálně to není vidět. Nevidím to u sebe, ani u křesťanů, které znám.

Čtu dál: "Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit." (eF 2:8-9) Náhle vidím, co jsem už dávno zapomněl. Bůh ze své milosti mi dává hojnost milosti, pokoje, požehnání. Já jsem žil v přesvědčení, že si vyslyšení modlitby musím zasloužit. Bůh přece neslyší hříšníka. Věřil jsem, že když budu ze všech sil poslouchat, On mne přijme a požehná. Ale Písmo říká že Bůh dává z milosti, nemohu si to zasloužit a co víc, zásluhy jsou na překážku.

Klekám a modlím se. Můj nebeský Otče uvěřil jsem proti svému rozumu, že mi dáš milost a spasení, ačkoliv si to nezasloužím. Nedržím slovo, nemiluji své nepřátele, vychloubám se a další věci, které mně pak tíží. Doteď jsem žil s pocitem viny a neodvážil jsem se doufat ve Tvé požehnání. Teď Tě však prosím o pomoc pro dnešní den. Prosím dej mi v hojnosti svou milost a spasení ačkoliv jsem hříšník a libuji si v hříchu.

Ještě v modlitbě mně Bůh naplnil pokojem a požehnáním. Prožívám Boží blízkost a milost. Navzdory tomu, jak funguje náš svět, Bůh dává zdrama bez skutků poslušnosti. Jen je potřeba uvěřit Bohu že je tak dobrý. Víra, kterou popírají mé dosavadní zkušenosti ze života na této Zemi.